Jízda pokračuje aneb Lektorka řidičkou (2. část)

Jazyky s Katkou na Facebooku Jazyky s Katkou na Twitteru

Po publikování mého posledního článku (Lektorka řidičkou) jsem dostala spoustu super reakcí od žen řidiček a některé se mnou dokonce sdílely své tipy, co jim osobně s řízením pomáhá. Mezi nejlepšími bylo třeba: „pořídila jsem si automat, pípák a kamery, s tím zaparkuje i šimpanz“ či „chodím si s panáčkem v Google mapách a čtu si cedule na křižovatkách, ať vím“ (to dělám samozřejmě taky a rozhodně doporučuji :) A jelikož se tedy zdá, že minulý článek mnoho řidiček povzbudil, a protože historek, ve kterých vystupuji jako řidičský tydýt, mám spoustu, rozhodla jsem se napsat pokračování. Takže jdeme na to.

Až příliš dobře si například vzpomínám na svou první dopravní kontrolu. Jela jsem nic netušíc k rodičům na návštěvu, když se v jedné vesnici začala tvořit kolona, kterou zastavovali policejní těžkooděnci. Jízda pokračuje aneb Lektorka řidičkou (2. část) V té chvíli jsem to nevěděla, ale probíhala tam plošná kontrola u příležitosti výročí srazu nějakého gangu. Když mě tedy oslovil po zuby ozbrojený policista, klepaly se mi ruce a nemohla jsem si vzpomenout, jaké že doklady to mám předložit.

Po kontrole dokladů se policista podíval do prázdného auta a otázal se:

„Cestujete sama?“

Chvíli jsem přemýšlela, jestli je to nějaký chyták, načež jsem nejistě odpověděla: „Ano?“

Policista se zamyslel a pronesl: „Hmm.“

Pak jsem ještě ukázala zavazadlový prostor a mohla jsem odjet. Samou úlevou, že jsem to docela zvládla, jsem ovšem zapomněla zařadit jedničku, takže se mi povedlo akorát protúrovat motor. Všichni se za mnou otočili, já se za volantem snažila stát neviditelnou a napodruhé se už zdárně rozjela.

Má druhá dopravní kontrola přišla až o mnoho měsíců později. Když jsem viděla, že mě dopravní policista zastavuje, cítila jsem se už dost jistá v kramflecích, jelikož jsem měla auto dva dny po technické. Policista mě ovšem vrátil zpátky na zem. „Nesvítí vám světlo.“

„Vážně?“ na to já zaskočeně.

Policista si můj skleslý pohled asi vyložil jako bezmoc, takže se na mě laskavě podíval a pomalu artikuloval: „Tak-ať-vám-to-doma-někdo-opraví, anó?“

Tupě jsem přikývla: „Tak jó.“

Další kapitolou jsou pak mé eskapády ohledně oprav auta. Můj stařičký Snížek jich potřeboval mnoho. Za tu dobu, co jsem s ním jezdila, jsem si ale vycvičila speciální hudební sluch na jeho zvuky. Jakmile se začalo ozývat něco nového, hned jsem to doma hlásila jako možnou závadu. A protože popis zvuku nikdy není tak přesný jako praktická ukázka, naučila jsem se dost exaktně jednotlivé zvuky předvádět. Automechanici se u toho z počátku tvářili rozpačitě, ale po mém precizním y-y-y-y-y-y-y zpozorněli a prohlásili: „Moment! To by mohl být povolený klínový řemen!“ Musím skromně poznamenat, že byl :)

Když pak zase jednou volal manžel automechanikovi a popisoval mu, že auto „skřípe, ťuká a rachtá“, už už jsem se hnala k telefonu, že to náležitě předvedu, že to takto přece nemůžou jasně pochopit. Manžel ale hovor radši honem ukončil a mě ujistil, že příčinu zvládnou najít i bez mé praktické ukázky. Škoda :)

Snížek si také vždy pro poruchy vybírá dobu, kdy manžel není několik dní doma. Dostanu pak od něj jen telefonické instrukce, co mám dělat. Jednou to bylo něco ve smyslu: „Otevři kufr, vymontuj baterku a dej ji nabít do sklepa.“ Jelikož jsem se však zasekla už na „otevři kufr“ (ta páčka byla mrška schovaná na úplně nečekaném místě!), musela jsem opět požádat o pomoc našeho skvělého pana souseda.

Co se týká parkování, mám ještě dost nezapomenutelnou příhodu z mých úplných řidičských začátků, kdy jsem jen horko těžko odhadovala, zda se dá kolem mého zaparkovaného auta dobře projet (a jestli já pak vyjedu). Pracně jsem zaparkovala na totálně přecpaném parkovišti (poté co jsem obkroužila několik bloků a nikde to nebylo lepší), obcházela jsem auto a zkoušela si tak trochu odměřovat vzdálenost rukama. Zpovzdálí mě pozoroval pán a po chvíli se mě šel zeptat, jestli nepotřebuji pomoc. Za to jsem byla velmi ráda a hned jsem se zeptala, jestli stojím dobře, jestli to bude ostatním autům takto stačit. Pán se podíval a pronesl: „Stojíte krásně. Koukněte na toho debžu támhle, tam to bude problém.“ To mě uklidnilo. Druhý týden jsem tam parkovala opět a povzbuzena předchozí zkušeností jsem se sama optala opodál stojícího pána, zda by mi poradil. Pán se na mě podezřívavě podíval, řekl, že dobrý, a rychle odešel. Třetí týden jsem už při vjíždění na parkoviště uviděla pána č. 1, jak se baví s pánem č. 2. Choulila jsem se za volantem, aby ve mně nepoznali tu divnou ženskou a nezačali si sdělovat své zkušenosti s mou osobou. Čtvrtý týden jsem se rozhodla, že tady už parkovat nebudu a raději si pak dojdu pěšky nějaký ten kilometr, než se tam stresovat :)

Na závěr bych ráda zmínila fenomén troubení. Je zajímavé, že ač jsem po pár letech jezdila už relativně svižně, stejně si na moje malé autíčko zatroubil každý hejhula. Pokud jsem však jela s jiným řidičem výrazně méně svižně, zato ve velkém autě, netroubil na nás nikdo. Vždycky mi to přišlo hrozně nespravedlivé :) A tímto tedy také prosím zkušené řidiče, aby netroubili na nás pomalejší řidiče, kteří při bliknutí zelené nevyrazí okamžitě vpřed jako formule 1. Opravdu to není tím, že bychom si snad nevšimli, že už můžeme jet (ať chceme nebo ne, jsme vždy pekelně soustředění), ale můžu garantovat, že po zatroubení se tak lekneme, že všechno pustíme. Ve výsledku se pak tedy zdržíte mnohem déle, než kdybyste nám dopřáli tu sekundu navíc pro rozjezd. A podobně to funguje i ve výuce jazyků – někdy se stane, že rychlejší studenti trochu „troubí“ na pomalejší kolegy a ti se pak ještě více zaseknou. Buďme k sobě tedy prosím ohleduplní, respektujme odlišné tempo kolegů a všem se nám uleví :)

Lesson anecdote

Discussion about types of transport:

Student: “I prefer travelling by car. I have recently bought a BMW and it is the best car I have ever had.“

Teacher: “Good for you!“

Student: “And are you satisfied with your car? What type of car do you have?“

Teacher: “Ehm… Peugeot 106.“