Lektorka ŘIDIČKOU (O-OU)
Práce lektora zahrnuje mimo jiné přesouvání se od jednoho studenta (či skupiny studentů) ke druhému. A jelikož spousta firemních kurzů probíhá přímo v továrnách či kancelářských budovách daných společností a přemísťování se hromadnou dopravou či pěšky je časově náročné, dříve či později začne většina lektorů řešit nutnost pořídit si auto a začít řídit. Pro některé to není žádný problém. Pro mě je ale řízení auta stále zdrojem překvapivých až absurdních situací (a pro studenty je mé řidičské umění nevysychajícím zdrojem zábavy).
Nezačalo to dobře už v autoškole. Instruktor těžce nechápal, že neumím řídit.
„Vy jako vážně neumíte řídit?“ ptal se nevěřícně mého vyjukaného osmnáctiletého já.
„No, neumím, proto jsem tady,“ pípla jsem zaskočeně.
„A to jste si ani někde bokem nezkoušela jezdit?“ ptá se znovu.
„Vždyť je to nelegální,“ na to já…
V podobném duchu se pak nesl celý zbytek autoškoly. Aktivně řídit jsem ovšem byla nucena začít až o deset let později, kdy jsem se odstěhovala na vesnici, a dojíždění se tak stalo nutností.
Po tolika letech mi to šlo ztuha. Ale nejvíce mi pomohlo, když se mnou manžel projel všechny mé trasy (tam i zpět), abych přesně věděla, co a jak kde dělat a jak funguje která křižovatka. Než jsem si totiž zautomatizovala mechanické ovládání auta, bylo nad mé síly v té chvíli ještě přemýšlet, kde je hlavní. Trasy do práce jsem si tedy takto nacvičila a za pár měsíců už jsem byla natolik vyježděná, že jsem se odvážila zkusit i trochu jinou trasu (rozuměj projet známou křižovatku z NEOBVYKLÉ strany! :). Můj opatrný styl řízení a mé stařičké auto Snížek (mrňavý bílý Peugeot 106) jsou však pro mé studenty zdrojem nezřízené bžundy stále.
Stalo se například následující:
- Student mi na hodině zvesela oznámil, že mě viděl po cestě do práce (a předvedl nepříliš lichotivou pozici s vykulenýma očima v předklonu, tedy mě křečovitě svírající volant a nalepenou na přední sklo).
- Jiný student na mě volal před firmou, když jsem nasedala do auta: „Týýjo, to vaše fáro má i křídlo, to bych nečekal!“ (Tuto větu bych docenila více, kdybych věděla, co to to křídlo je. Student už mě však poučil :)
- Další student se (když mi laskavě vyměňoval prasklou žárovku) podivoval, že „ta moje rachotina má i klimatizaci“ (pravda, nefunkční).
Učení v továrnách má i své výhody – jednou jsem dojela, zaparkovala a z motoru se začalo kouřit. Na recepci mi nabídli, že tam pošlou chlapy mechaniky, takže jsem jim tam nechala klíče a po odučení bylo auto zkontrolované a já mohla vesele odjet (a druhý den jim donést bonboniéru).
Jako lektorka se dostanu do velmi rozmanitých pracovních prostředí. Učila jsem v továrnách, u studentů doma, v kancelářích, v zasedačkách, ale i v bankách. A zaparkovat před bankou byl pro mě velký oříšek. Všude samý mercedes a jen jedno titěrné místečko mezi nimi. Vzhledem k tomu, že pro pohodlné zaparkování potřebuji místo na alespoň tři normální auta, jsem to tam ani nezkoušela a parkovala jsem vždy cca kilometr od místa konání. To opět vyvolávalo značné veselí a podezřívám studenty, že se tak trochu sázeli, od kterého obzoru mě uvidí přicházet tentokrát.
Dlouho jsem si myslela, že takovéto podivné věci ohledně řízení dělám jen já (a styděla se za to). 
Tedy že jen já potřebuju projet novou trasu nejdřív cvičně s manželem, nebo že jen já si raději vybírám trasu, při které nemusím odbočovat vlevo na frekventované silnici (nebo majstrštyk – pokud bych musela odbočit z vedlejší na hlavní doleva, kde se to hemží rozjetými kamiony, kouknu, jestli někde blízko vpravo není kruháč. A když je, vesele odbočím doprava, na kruháči se otočím a suverénně se zařadím zpátky na původní hlavní). Velmi mě proto potěšilo, když mi jeden už postarší student (zasloužilý motorista) přiznal, že on si prvních pět let řízení také raději nadjel pár kilometrů, než aby musel na „blbé křižovatce“ složitě odbočovat vlevo. Nebo když mi pan vysoce postavený manažer nepříliš nadšeně vyprávěl o tom, jak strávil prodloužený víkend: „Ále, žena potřebovala projet trasu, kam bude vozit děti na nový kroužek.“ Asi moc nechápal, proč jsem z jeho odpovědi tak nadšená, ale zkrátka – NEDĚLÁM TO JENOM JÁ!!! :)
Asi si říkáte, proč to sem píši a dobrovolně se přiznávám k něčemu, co mi moc nejde. Mám k tomu dva důvody.
1) Možná některá jiná lektorka či lektor řeší podobné potíže a přijde jim, že pro všechny ostatní je řízení brnkačka a oni si přijdou divní. Takže nebojte, je nás víc.
2) Chtěla bych ale především ukázat, že každý máme něco, co nám moc nejde, ale potřebujeme to dělat např. kvůli práci. Pro mě je to řízení auta, ale pro někoho to může být učení se cizímu jazyku. A jako já bych si přála, aby se ke mně instruktor v autoškole choval laskavě a měl pochopení pro mé totální nepochopení, tak se sama snažím být pro studenty tím chápajícím a laskavým průvodcem v jazyce. A to nejmenší, co pro ně můžu udělat, je podělit se s nimi (a teď i s vámi) o své vlastní nedostatky. Ohromně jim to zvedne sebevědomí, přestanou se cítit méněcenně a snad jim to dodá novou chuť ke studiu. Držím nám všem pěsti :)
Lesson anecdote
Student (beginner): "Sorry, I´m late."
Teacher: "It is ok. What happened?"
Student: "Hmm… My brm brm kaput.“
Související články:
Jízda pokračuje aneb Lektorka řidičkou (2. část)
Trapasy na hodině aneb Co neříkejte lektorovi (2. část)
Tipy a triky, jak zvládnout ústní zkoušku z cizího jazyka
Pokud se vám článek líbil a chtěli byste dostávat upozornění, když vyjde další, sledujte mě na INSTAGRAMU: @jazyky_s_katkou